Velký, majestátní pes vzbuzuje na první pohled respekt. Má typický vzhled špiců z dálného východu – ostrý čenich, vztyčené malé uši, široce posazené oči se zdviženými vnějšími koutky a nápadný, nahoru zatočený a bohatě osrstěný ocas.
Z asijských špiců je suverénně největší a (nejen) díky legendárnímu věrnému Hačikovi také nejznámější. Plemeno stále získává na oblibě, ale nezkušení kynologové by si tohoto jedinečného psa měli raději odepřít.
Přednosti a nevýhody
Akity jsou hrdí, klidní a vyrovnaní psi. Potřebují od začátku pečlivou socializaci a důsledné vedení. Je nezbytné, aby věděli, kdo je pomyslným vůdcem smečky, jinak se mohou pokusit se do jejího čela probojovat sami. Bylo by ale hrubou chybou, jít na ně s „tvrdou rukou“ - tělesné tresty u nich jen zvyšují agresivitu. Akita není pes pro každého a už vůbec ne pro začátečníky. Při správné výchově je ale oddaným rodinným psem, ostražitým strážcem domova i svých lidí.
Povaha
Je těžké zařadit akitu mezi skupinu psů určitého zaměření. Akita, možná i díky určité izolovanosti Japonska, byla dlouho společně s několika dalšími menšími japonskými špici jediným psem, který se v této zemi nacházel. Proto musela dělat vše, co bylo zrovna potřeba. V průběhu doby byla psem loveckým, hlídacím, policejním, tažným, společenským či zápasnickým psem v arénách. Co si lidé usmysleli, to akita dělala. Můžeme tak o ní hovořit jako o všestranně využitelném psovi. Ovšem je třeba si uvědomovat její povahové odlišnosti od některých jiných běžných plemen a brát v potaz její přirozenou inteligenci a velmi výraznou samostatnost.
Těžko chtít po psovi, který samostatně nebo ve skupině lovil zvěř, aby byl za všech okolností dobře ovladatelný. Těžko chtít po psovi z arény, aby se jinde choval k jiným psům a zvířatům kamarádsky. Těžko chtít po neúplatném hlídači, aby jindy lidi miloval. Určité prvky z dob dávno minulých v sobě akita dál nosí a ovladatelnost není její silnou stránkou. Je to výrazně samostatný pes, který má na situace a lidi kolem vlastní názor a má potřebu se spoléhat jen sám na sebe.
...připadal jsem si jako ve snu.
Sněhové vločky dopadající na mou uhlově černou srst mě nenechaly dlouho spát. “Co to cítím? Proč je má srst tak mokrá? Vždyť jsem si ji včera čistil! ” přemýšlel jsem se zavřenýma očima. A pak mi to došlo. Otevřel jsem oči, vyskočil z pelechu a uviděl bílou pokrývku na celé mé zahradě. Měl jsem takovou radost, že jsem začal běhat dokola páníčkové boudy rychlostí, kterou bych i kočky dohonil. Můj páníček vždy kolemjdoucí uklidňuje: “To zběsilé běhání psů je normální. Dává nám tím najevo, že je šťastný a spokojený.” A říkal pravdu. Měl jsem takovou radost, že zima opět přišla a už jsem se nemohl dočkat, až uvidím ty malé čivavy a pudlíky v jejich trapných oblečcích. “Haf! Haf! Sousedé, zima je tady! Připravte si granulecorn, ať psí přehlídka může začít!” štěkal jsem na nejbližší psy.