Boloňského psíka řadíme mezi bišonkům příbuzná plemena, vyznačující se malou velikostí a dlouhou bílou srstí. Navzájem si jsou dosti podobní, proto může docházet k záměnám.
„Boloňáčka“ spolehlivě rozeznáme podle kompaktní, kvadratické stavby těla (výška v kohoutku odpovídá délce) a struktury srsti, která tvoří nadýchané chomáčky. Srst boloňského psíka netvoří jednolitý hladký závoj, jako u maltézáčka, ani se nestáčí do spirálových kudrlinek, jako u bišonků.
Přednosti a nevýhody
Boloňáček je k cizím spíše zdrženlivější, rezervovaný, než-li výbojný. Je citlivý a upnutý na svou rodinu. Má až extrémně milou povahu a ke svému životu potřebuje především lásku člověka. Právě proto celodenní samotka na zahradě je pro něj velmi krutá. Bez nejmenších pochybností se hodí jako "první" pes - pro začátečníky, tedy jeho majitel nemusí být zkušeným chovatelem. Je označován jako "antistresový pes", protože dokáže člověka rozesmát ať chce nebo ne. Je to takový rodinný klaun, který roznáší dobrou náladu. Jedná se o psa čistě společenského, tedy psa, chovaného výhradně v bytě a jehož hlavní úlohou je rozdávat radost a dělat milou společnost.
Povaha
Je to příjemně temperamentní a ovladatelně rozpustilý pes. Rád si hraje a dovádí. Jeho povaha je vyrovnaná a zcela poddajná. Je to pes na rozmazlování, ale nezneužívá toho. Je tak vhodný i pro úplného začátečníka. Rád se podřídí, je přítulný, něžný a potřebuje pozornost. A čím větší, tím lépe. Je velmi milým společníkem, který rozdává dobrou náladu. Někdy je označován za antistresového psa.
K cizím lidem může být jak kamarádský, tak rezervovaný, ale nikdy ani v náznaku agresivní. Jak otevřený bude k lidem mimo svou rodinu, rozhodují geny, ale také výchova a prostředí, jakému je v mladém věku často vystavován. Zpravidla netouží hned s každým na potkání kamarádit. Žije jen pro svého člověka. Návštěvy ohlásí a pak uvítá. Vždy je bezkonfliktní a široké okolí si ho snadno zamiluje pro bezproblémovost a stále veselou povahu.
...připadal jsem si jako ve snu.
Sněhové vločky dopadající na mou uhlově černou srst mě nenechaly dlouho spát. “Co to cítím? Proč je má srst tak mokrá? Vždyť jsem si ji včera čistil! ” přemýšlel jsem se zavřenýma očima. A pak mi to došlo. Otevřel jsem oči, vyskočil z pelechu a uviděl bílou pokrývku na celé mé zahradě. Měl jsem takovou radost, že jsem začal běhat dokola páníčkové boudy rychlostí, kterou bych i kočky dohonil. Můj páníček vždy kolemjdoucí uklidňuje: “To zběsilé běhání psů je normální. Dává nám tím najevo, že je šťastný a spokojený.” A říkal pravdu. Měl jsem takovou radost, že zima opět přišla a už jsem se nemohl dočkat, až uvidím ty malé čivavy a pudlíky v jejich trapných oblečcích. “Haf! Haf! Sousedé, zima je tady! Připravte si granulecorn, ať psí přehlídka může začít!” štěkal jsem na nejbližší psy.