Jack Russell teriér, zkráceně JRT, je silný a vytrvalý pracovní teriér, stále častěji se uplatňuje také jako aktivní rodinný pes.
Vyznačuje se pevnou, harmonickou tělesnou stavbou, pružný trup má střední délku - jeho rozměr musí přesahovat kohoutkovou výšku, nesmí být ale dlouhý přespříliš.
Zajímavostí je, že tři existující varianty lišící se typem srsti jsou na výstavách posuzovány společně a také se, mezi sebou kryjí. To přispívá k zachování genetické pestrosti plemene a ke zdraví chovaných jedinců.
Výsledkem byly dvě varianty statných, ale rychlých, houževnatých psů. Obdélníkový Jack Russell teriér na kratších nohách a vyšší, téměř kvadraticky stavěný Parson Russell.
Jack i Parson nebyli dlouhou dobu oficiálně uznáni, hlavním důvodem bylo, že se v jejich chovu příliš nehledělo na exteriér, ale zásadním měřítkem při výběru chovných jedinců byla lovecká upotřebitelnost. Také proto se obě plemena dlouhou dobu od sebe neodlišovala, k jejich oficiálnímu rozdělení a následně uznání FCI došlo postupně až na přelomu 20. a 21. století.
Povaha
„Raslíci“ jsou koncentrovaná energie, podnikavost a nebojácnost. Rádi pracují nebo si hrají, zvláště lákavou hračkou jsou pro ně tenisáky a míčky všeho druhu. Vedle loveckého využití se výborně hodí i pro mnoho sportovních disciplín, agility nebo flyball jsou pro ně ideálním vyžitím, obstojí ale i při běhu a náročné turistice.
Soužití s ostatními zvířaty není nemožné, ale vyžaduje pečlivou výchovu a socializace již od štěněte. Problémový může být také chov více psů stejného pohlaví.
Nutně potřebují aktivní majitele s dostatkem času, bez pohybové aktivity a vybití energie se mohou projevit nepříjemné stránky raslí povahy – žvýkání a demolování věcí v bytě a nadměrný štěkot.
Ke zcela malým dětem se příliš nehodí, ale pro ty odrostlejší jsou raslíci výbornými a neúnavnými parťáky ke hře.
...připadal jsem si jako ve snu.
Sněhové vločky dopadající na mou uhlově černou srst mě nenechaly dlouho spát. “Co to cítím? Proč je má srst tak mokrá? Vždyť jsem si ji včera čistil! ” přemýšlel jsem se zavřenýma očima. A pak mi to došlo. Otevřel jsem oči, vyskočil z pelechu a uviděl bílou pokrývku na celé mé zahradě. Měl jsem takovou radost, že jsem začal běhat dokola páníčkové boudy rychlostí, kterou bych i kočky dohonil. Můj páníček vždy kolemjdoucí uklidňuje: “To zběsilé běhání psů je normální. Dává nám tím najevo, že je šťastný a spokojený.” A říkal pravdu. Měl jsem takovou radost, že zima opět přišla a už jsem se nemohl dočkat, až uvidím ty malé čivavy a pudlíky v jejich trapných oblečcích. “Haf! Haf! Sousedé, zima je tady! Připravte si granulecorn, ať psí přehlídka může začít!” štěkal jsem na nejbližší psy.