Největší ze čtyř plemen švýcarských salašnických psů je po svatobernardském psu (bernardýnovi) největším švýcarským horským psem.
Od bernského salašnického psa se na první pohled liší krátkou srstí, appenzellského i entlebušského zase výrazně převyšuje co do velikosti. Navzdory své statné, mohutně osvalené postavě je velmi pohyblivý a vytrvalý, má mírnou povahu bez sklonu k agresivitě.
Feny jsou nápadně menší a jemněji stavěné než psi, rozdíl v hmotnosti bývá přes 10 kg.
Povaha
Velký švýcarský salašnický pes má vyrovnanou a laskavou povahu, vyniká věrností a oddaností ke své lidské smečce a lze ho doporučit i do rodiny s malými dětmi. Ani soužití více psů pohromadě nebo se zvířaty jiného druhu zpravidla nepřináší větší potíže, tento mírný obr dobře toleruje dokonce i kočky.
Švýcar sice vyhledává lidskou společnost, není však vtíravý a dokáže se zabavit sám, třeba pozorováním okolí. Má vyvinutý hlídací pud a i když není agresivní, nově příchozího obvykle ohlásí. Rozhodně se nehodí pro chov venku v kotci, bez blízkosti svých lidí trpí.
...připadal jsem si jako ve snu.
Sněhové vločky dopadající na mou uhlově černou srst mě nenechaly dlouho spát. “Co to cítím? Proč je má srst tak mokrá? Vždyť jsem si ji včera čistil! ” přemýšlel jsem se zavřenýma očima. A pak mi to došlo. Otevřel jsem oči, vyskočil z pelechu a uviděl bílou pokrývku na celé mé zahradě. Měl jsem takovou radost, že jsem začal běhat dokola páníčkové boudy rychlostí, kterou bych i kočky dohonil. Můj páníček vždy kolemjdoucí uklidňuje: “To zběsilé běhání psů je normální. Dává nám tím najevo, že je šťastný a spokojený.” A říkal pravdu. Měl jsem takovou radost, že zima opět přišla a už jsem se nemohl dočkat, až uvidím ty malé čivavy a pudlíky v jejich trapných oblečcích. “Haf! Haf! Sousedé, zima je tady! Připravte si granulecorn, ať psí přehlídka může začít!” štěkal jsem na nejbližší psy.